pondělí 7. září 2015

Julské Alpy 2014 - 3.

třetí výlet byl .... nečekaně nádherný, kouzelný ...

Na tento výlet se nás  vydalo z celého zájezdu jen šest (i s průvodkyní)
Průvodkyně nás upozornila na to, že zde jiná varianta není, než jen jít nahoru jednou cestou a navíc podle aktuální předpovědi počasí bylo počasí hodně nejisté, proto asi lidé nešli.

Autobus nás zavezl na konec sevřené, krásné zelené doliny  Vrata (1100m)

Odtud vedla opravdu jen jediná cesta a také  odtud s námi vyrážely jiné horolezecké výpravy  s vybavením nahoru na Triglav.
My jsme na Triglav nešli, ale byli jsme pod jeho severní stěnou a šli jen do sedla  Luknja (1758 m)

Počasí bylo zpočátku mlhavé, hodně to vypadalo na déšt, ale během hodiny vítr mraky a mlhu rozfoukal a  udělalo  se nádherné slunečné počasí s azurovou oblohou.

Vycházeli jsme lesnatým smíšeným údolím, tekl tam potok, taková běžná lesní pohodlná cesta.
na konci této lesní cesty byl impozantní horolezecký pomník.
působilo to v té  pomalu ustupující mlze .....tajemně, hrozivě...duchařsky ....


ustoupil les, rozprostřel se velký prostor, s klečemi, nízkými keři, trávou a alpinkami všech možných barev....a z obou stran ten prostor uzavíraly strmé, skalnaté hory, na nich stezičky a tu a tam jsem zahlédla kamzíky.
v dálce před sebou na  azurovém obzoru byl vidět můj cíl.....tak blízký a zároveń vzdálený tady nešlo zabloudit, ani nijak sejít z cesty.

stoupali jsme pomalu  výš a výš a z potoka a z horské bystřinky zbyly takové zbloudilé stružky mezi kamením.
a pak bylo jen sucho, kamení a pole starého sněhu.

byla to nádhera, vnímala jsem jen ten celý rozmanitý  obrovský obklopující prostor.....
hledala si cestičku mezi kameními a keři a dívala se na ten vzdálený vrchol v dálce před sebou.
šli jsme volně.....a vyloženě si to užívali.

během dne se udělalo vedro, nebylo kam se schovat před sluncem.
velké balvany a kameny skončily a šli jsme po sypké klouzající suti, která se ze zdola zdála být malým, krátkým mírným finálním  úsekem.

když jsem k jejímu začátku došla, opak byl pravdou :-)
cíl stále daleko, prudké stoupání
neměla jsem hůlky, nadřela  jsem se tam :-)
jeden krok vpřed nahoru a tři kroky dozadu dolu jsem sjela.
suťové pole jsem zdolávala přes hodinu.

celé nahoru jsem to šli asi čtyři hodiny, možná víc.
a pak jsem byla konečně nahoře.....kde se otevřelo podemnou nečekaně nádherné hluboké další údolí, se skalami, stržemi, kamennými mosty v dálce....


ta nádhera všeho.... té celé cesty mi tak zaplnila hlavu, že jsem nemohla mluvit ani myslet na cokoliv jiného......nebyly žádné jiné myšlenky, vpíjela jsem se do té nádhery, pohltilo mě to totálně celou a měla jsem pocit, že tu nádheru ani neunesu....

nahoře jsme leželi, odpočívali a kochali se asi hodinu pohledem na tu nádheru pod námi a na obzoru.....a tou samou cestou jsme opatrně postupovali zase dolů a zase si užívali to krásné údolí, které jsme dopoledne lezli nahoru....

(jinou cestou to nešlo, protože to by jsme sešli hluboko do jiného údolí a  hlavně pro náš autobus by to byla nepředstavitelná dálka, protože by musel celý ten horský masiv složitě objíždět).


...odpolední slunce dávalo tomu údolí zase úplně jinou náladu, dopoledne bylo zářící....

...nyní bylo měkké, útulné ....s pomalu prodlužujícími se stíny....
než jsem vstoupila zpět na  lesní cestu dlouho jsem stála a dívala zpět na tu nádheru......vůbec se mi odtamtud nechtělo.......














2 komentáře:

  1. Na té poslední fotce jsi ty? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ru jo, jsem to já. nerada se fotím. ale průvodkyně mě přemluvila na fotku. a není to ani fotka vrcholová. Mám tam asi o 10-12 kg víc, než teď.

    OdpovědětVymazat